Čtvrtek, 18.02.2010 - 11:44 | 
[1]Cesta do pravého japonského života trvá dvě stanice autobusem, kousek po svých a jsme tam. Kjóto se vyznačuje docela rušným životem, obyvatel je v něm asi jako Praze a půl. Město tvoří součást souměstí Kóbe - Kjóto- Ósaka… Ovšem Kjóto je také partnerským městem Prahy a proto jsme to měli tak blízko.
Muzeum hlavního města Prahy, přednáškový sál, dveře číslo 9. Otvíráme a za dveřmi nás vítá tradiční hudba, dvě velmi pohodové Japonky a pro každého připravené pracovní místo u stolku, kaligrafický štětec, podložka a nádobka na tuš. Vepředu se střídají projekce z japonských měst i venkova, krásná příroda, úsměvy i kvetoucí sakury.
Rozhlížíme se, usazujeme se a po chvilce přichází muž v kimonu a začíná mluvit. Je nám jasné, že nás zdraví a vítá, ale úplně v klidu mluví japonsky a my úplně v klidu slovům nerozumíme mozkem, ale nějak srdcem vnímáme, co říká.
Tohle byla zajímavá chvilka – došlo nám, že asi opravdu srdce máme stejná a na barvě pleti a na řeči nezáleží.
Ovšem, pro pořádek dodejme, že za chvíli nám vše přeložil a s japonskou kulturou, tradicemi a životem nás svižně seznámil v češtině. Mezi řečí se dooblékl,neboť bílé kimono nosí jen nedooblečení mniši, nevěsty a nebožtíci - ti mají cípy kimona přeložené obráceně.Takže známe princip oblékání, skrýš na kapesník nebo peněženku, prstové ponožky, speciální dřeváky, vějíř a už si máme vybrat své pracovní místo.
Japonky nalévají tuš a podle pokynů trénujeme kaligrafické první tahy – píšeme japonskými znaky například slovo energie, spolužačka Šiši správně podotýká, že japonské znaky vznikly ze znaků čínských, složitějších a starších. A taky píše nejlíp ze všech – prostě to umí. Francesca a Ondra i Renzo se taky obdivuhodně snadno učí správné tahy štětcem a po tréninku na novinovém papíře dostáváme japonský ruční papír a píšeme natrénovaná slova pečlivě znovu – ruční papír s vlastnoručně vytvořeným znakem dostává každý na památku.
Náš průvodce dopolednem už ukazuje hůlky a mluví o jídle a hlavně předvádí, jak se hůlky drží, aby se člověk vůbec najedl. Asistentky chystají hůlky pro každého a – ochutnávka nebude, ale legrace kopec. Jdeme k vedlejším stolkům zkoušet hůlkami přendávat malé suché fazole z misky do mističek…Soustředěním na přenos jsme střídavě potichu a pak vybuchujeme smíchy. To by byla dieta!!! Čeká nás ZÁVOD V TÉTO NETRADIČNÍ ČINNOSTI!!!!
Hůlky a na start závodu v přendavání fazolí hůlkami!!!
A teď se rozdělujeme do pěti družstev – to, ve kterém je Šiši, má teda dost výhodu – a japonsky odstartováno, japonsky odpočítáváno a i slovo střídat zní japonsky- rozumíme, no! Každé družstvo se třikrát vystřídá a už je závěr bojů. Za japonského počítání – které si užívá Robert, protože ho z juda taky umí a opravdu rozumí- se očima přesvědčíme, že rozdíly v počtu fazolí jsou i vidět – 86,62,54,45 a 32 fazolí – pro všechny nadlidský výkon, vzájemné gratulace a smích japonský i český- tedy, je taky fakt stejný…
Náš čas skoro vypršel, nechce se tomu ani věřit, a tak v posledních minutách ještě pronikáme do tajů japonských papírových skládanek origami. V těsných hloučcích se nepozná, že před hodinou a půl jsme se vzájemně neznali… skládáme, ptáme se, povídáme si s lektorem a oběma Japonkami a pod rukama většiny z nás se vylíhli japonští ptáčci jeřábi z jemného papíru…A nezbývá než se s dárky- kaligrafickými malbami, hůlkami a jeřábky v rukou s díky loučíme, japonsky, česky a nějak nám to přišlo samozřejmé – i s úklonou, která nám v tu chvíli přijde jako dík i pozdrav úplně nejlepší.
Japonsko je daleko, ale my ho kousek máme v sobě a hlavně víme…že jsme bohatší o poznání něčeho nového i něčeho dávno ztraceného kdesi v proudu času – u nás doma na Zemi jsme všichni od počátků lidstva příbuzní tím, že jsme LIDÉ, POZEMŠŤANÉ – a dál už je jen pohádka o dobru, zlu a obyčejnu či mimořádnu v každém z nás, bez ohledu na údaje v občanském průkazu nebo cestovním pase…
Za šesté třídy ZŠ Na Smetance sepsaly a nafotily třídní Iva Černá a Petra Nováková
Tags: Škola [3]