Pondělí, 12.04.2010 - 8:58 | 
Úterý 23. března, sborovna, zvoní. Tedy telefon. Pevná linka. Milý a trošku rozechvělý hlas maminky Tomáše Langa … jestli k nám můžou přijet, že by rádi poděkovali…Obrovská radost, že poznáme dva statečné lidi. Snaha zastavit ty díky - vždyť naše úsilí přispět svojí kapkou peněz z dobročinného bazaru v září byla samozřejmá solidarita s někým, kdo prostě měl míň štěstí než my – chvilka hledání správné hodiny a už víme. Langovi dorazí zítra.
Zpráva se rozšíří mezi dětmi i kolegy tou správnou rychlostí, tak na zítra přáníčka a dárečky, kytičku pro maminku, Valtr přijde s kamerou, Míša s foťákem, připravíme třídu na slavnostní setkání, každá třída vyšle své zástupce…a můžeme se těšit.
Je zvláštní ráno, všechno jde jakoby samo. A v půl desáté si podáváme ruce s maminkou Langovou a s Tomášem, přinesli krásnou kytičku v červené a oranžové se sytě zelenou – takovou optimisticky barevnou jako jsou ti dva. Sedíme a povídáme chvilku v ředitelně. A najednou je tady ten pocit - optimismus je nakažlivý, sluníčko venku svítí víc a my všichni jsme si prostě blízcí. Povídáme úplně o všem a do toho nám zazvoní. Nahoře jsou nachystaní žáci – asi třetina školy – a těší se, že vestoje a potleskem přivítají návštěvu. Paní ředitelka s paní zástupkyní Langovy nahoru doprovázejí a přitom jim ukazují naši fajn školu i kouzelné výhledy z našich oken.
A už bouří potlesk, paní Langová má lesklé oči a Tomáš se malinko usmívá. Možná poprvé jsou i oni za katedrou – taky zážitek, ne? A Tomášova maminka předává dárek – tašku plnou sladkostí pro děti- pak , s očima ještě maličko slzavýma, děkuje dětem, že dokázaly pomoc Tomášovi, aby měl svoje současné bionické ruce…je to dojemné na všechny strany…ale za chvilku už víme, jak a kde strávili pobyt v Anglii, jak dlouho trvala výroba protéz na míru a nácvik jejich ovládání. V povídání chvílemi Tomáš střídá maminku, oba se pak shodují na tom, jak se těšili domů.
A Tomáš říká: „Víte, tady v Čechách je krásně!“
V tuhle chvíli si to asi každý uloží do paměti, i malí prvňáčci, i my, někdy brblající dospělí.
Teď je chvíle na otázky a odpovědi o všem možném-a zejména kluky zajímalo technické provedení rukou, Tomáš vysvětloval, ukazoval a přesvědčil nás, že umí jeho ruce stejné pohyby jako ty naše a ještě něco navíc – no zkuste si otočit zápěstím o 360 stupňů. V tomhle momentu padl vzájemný lehký ostych, Tomáš nás tím prostě odboural a po chvíli smíchu a dalšího povídání byl čas na loučení.
Než jsme se rozloučili úplně, řekli jsme si, že ode dneška patří Langovi taky k nám, budeme se prostě vídat na našich akcích, budeme si psát a tak.
Závěr – dojetí, opět potlesk vestoje pro senzační maminku se synem sympaťákem – ten se ještě šel pozdravit s Davidem, kterého si pamatoval z televizního pořadu stejně jako Katku.
PŘÁTELE NEPOTKÁTE KAŽDÝ DEN. MÍT PŘÁTELE JE VELKÉ BOHATSTVÍ. A MY MÁME PO DNEŠKU HNED DVA. DĚKUJEME, LANGOVI, I ZA TO, ŽE SE OD VÁS MŮŽEME NAUČIT, JAK SE POPRAT SE STAROSTMI A PROBLÉMY. Jste mezi námi vždycky vítaní a na dnešek nezapomeneme.
P. S. V době psaní tohoto článku přišlo od Langových nám do školy přání k Velikonocům. Odepsali jsme zatím jen mailem. A pokud budete chtít s nimi také mailovat, zeptám se Tomáše, jestli vám mohu dát jeho email. Iva Černá
Tags: