Terezín - cesta za poznáním

[3]

Tak se nám to podařilo. 19. května jsme ráno nasedli do autobusu směr Terezín. Jeli jsme s cestovní kanceláří, měli jsme tedy zajištěnou přednášku  i prohlídku Muzea Ghetta.Doprovázela nás pí zástupkyně Chvalovská a pí učitelka Jehličková. Pojďte se s námi podívat na místa utrpení a naděje a  sdílet pocity z návštěvy těchto míst.

A. Jehličková

Soužení

Terezín, jak smutné a ponuré místo v naší historii. Bylo postaveno na obranu našeho národa proti nepřátelům, ale nakonec bylo využito proti nám. Tisíce našich lidí přišly o život v těchto hradbách násilným držením v hrozných podmínkách a těžkou prací.

Mé první shlédnutí této hradby ve mně zanechalo vskutku zvláštní dojem, který si v sobě uchovám. Bylo zataženo, mračna byla srocena v černá oblaka. Červené zdi se s těžkostí tyčily na druhé straně zeleného příkopu. I přesto, jak zdánlivě krásně to vypadalo, byla ve vzduchu cítit smrt. Historie dávných dob zůstane s tímto místem už navždy spjata.

Marie Terezie dala  tuto pevnost postavit jako obranu proti Prusům. Nikdy se zde ale nebojovalo. Pevnost má 28 kilometrů podzemních chodeb a skvělý systém hradního příkopu, který při napadení může být zaplaven. Za druhé světové války začal být Terezín  využíván jako věznice pro politické vězně. Sloužil jako přestupní stanice do koncentračních táborů. Lidé tu maximálně pobyli tři měsíce, pak byli odvedeni. Byla tu zavedena těžká práce, při které lidé umírali. Provádělo se mučení, byla nedostatečná strava, která se často nedala ani jíst, lidí měli různé choroby, hodně na ně umírali. Na celách byli namačkáni v nepřiměřených počtech, byla jim zima, neměli se kam hnout.

Teď popíšu části, které jsem navštívili a které byly používány za války. První část leží před vstupem do Terezína. Je to hřbitov, jsou zde pohřbeni křesťané i židé. Upoutalo to mou pozornost. Tolik náhrobních kamenů leželo na zemi v úhledných řadách, u nich malé keříčky růži a kamínky položené na hrobech jako znak domoviny. Mnoho hrobů nemělo jméno, byla tam pouhá čísla. Nad tímto temným místem byly vystavěny dva velké symboly, kříž a Davidova hvězda. Potemnělá obloha tomu dávala vážný, až dramatický ráz. V tu chvíli jsem si nedovedla představit, že by nad tímto místem mohlo kdy svítit slunce, připadalo mi to až nemožné. Tohoto pocitu se můj mozek nezbavil po celou dobu exkurze a možná, že někde uvnitř ve stále přebývá. Oblouk brány je vymalován černobílými pruhy, jako jediný se odlišuje. Za branou je velký prostor, dnes jsou tam lavičky a kousky trávy, ale dříve podle mého mínění, zde stávala auta a přivážely se zásoby a spoustu dalších věcí. Dnes je většinou tento prostor vyplněn davy lidí, ale i občas se stane, že je zde pusto, jako by se zde procházeli duchové, svým pomalým a neslyšným krokem, jenž nezanechává žádné stopy. Prostor číslo jedna, jak byl nazván, byl využíván k vykládání vězňů. Je ohraničen dvěma branami. Po obou stranách jsou táhlé budovy s různými místnostmi. Na levé straně je kancelář pro výslechy, kde jsou uloženy různé spisy, je tam i původní nábytek. Kancelář hlavního hlídače. Místnost pro výměnu šatstva a odkládání šperků. Na tento prostor navazuje věznice mužů, je zde venkovní prostor a místnosti. Hned naproti bráně, která vede z výkladového prostoru, jsou společné cely. Jsou tam tři místnosti. Ve dvou jsou umístěny palandy o třech patrech, skřínky na věci a záchod. Bylo zde umístěno až devadesát mužů. Spávali na matracích ze slámy, ale ty se časem rozpadly, a tak spali na dřevě. V jedné z těchto místností byli umístěni židé a v druhé normální muži. Třetí místnost byla podstatně menší a byla zatrčena vzadu. Nebyla tam postel a místo záchodu sloužila stolička s kýblem. Okénko bylo velice malé a nahoře, byl zákaz ho otvírat. V této místnosti bylo namačkáno až šedesát lidí. Nemohli si lehnout, byli nuceni spát vestoje. Tato místnost byla dříve větší, byli zde ustájeni koně. Postavila se zeď a prostor se okamžitě zmenšil. Do této kobky nás všech čtyřicet šest vstoupilo. Byl to zvláštní pocit, stát tam s ostatními, v uzavřeném prostoru, představovala jsem si ,jak se cítili muži, kteří tam museli stát celé noci. Plně jsem si uvědomila tragiku celého období. Vžila jsem se do té místnosti, do dějin, do lidí, co tam stáli  v dávných dobách a doufali, že přežijí, doufali, že jejich děti a ženy se dostanou ve zdraví domů, že se zase všichni shledají. Bohužel, osud k nim nebyl zase tak milostivý, mnoho lidí se domů nedostalo a zbyly jen vzpomínky a hořké slzy.

Prostor venku byl určen k shromažďování a přepočítávání. Hned naproti hromadným celám byly samotky. Tam se umisťovali vězni, kteří měli být přepraveni  do koncentračního tábora. Kousek před tím byl venkovní prostor obehnaný vysokou zdí. Ten sloužil k mlácení lidí. Vše bylo slyšet, ale nic nebylo vidět. To bylo ideální, proto zvolili toto místo. Na tomto dvoře byly koupelny. První místnost koupelny sloužila k dezinfekci oblečení, to moc nepomohlo , protože broučci si tam nalezli znova. A ještě k tomu dezinfekce byla jedovatá, a když se dostala do kontaktu s kůží ,spálila ji. Což bylo hrozné. Jednou se stalo, že chtěli umýt psa vedoucího. Měl blechy a oni ho polili dezinfekcí, samozřejmě že mu spálili kůži. Vedoucí nevěděl, čím to je, proto šel k veterináři a ten mu dal mastičku na svrab, to nezabralo, a proto šel za vězeňským doktorem. Ten okamžitě věděl, co se děje a psa vyléčil. Vedoucí si ho oblíbil a nechal mu trochu více prostoru k pohybu a on pomáhal více svým spoluvězňům. Všichni doktoři ,co tam sloužili, byli vězni, byli to ale opravdoví vystudovaní doktoři. Další místnost tvořily samotné sprchy. Je to větší místnost kde ze stropu trčí kohoutky, vypadá to jako protipožární zařízení. V zadní místnosti jsou šatny s lavicemi a háčky.Vězni se koupali jednou do měsíce, a to platilo i o dezinfekci šatů. Nejprve chodily ženy, ty měly ještě teplou vodu, poté muži, ti vodu měli vlažnou a nakonec židé, kteří jí měli přímo ledovou.  Občas dozorci dělali to, že vodu vypnuli, i když se třeba neumyli od mýdla, vyhnali je. Vedle je umývárna, jsou tam zrcadla, umyvadla. Tam se Pánové mohli holit. Smutné na tom je, že se do této místnosti  nikdy nedostali. Byla to spíš reprezentační místnost, kde se vedoucí chlubil, jak dbá na jejich hygienu.

Muži museli těžce pracovat. V Terezíně se po dobu války pořád něco stavělo. Někteří chodili pracovat sedlákům na pole. Za celou dobu války proběhly dva pokusy o útěk. Ale jen jeden byl úspěšný, a to hned ten první. Tři muži si obstarali krátký žebřík. V nízkém místě hradby ho postavili, vylezli si na ramena, posledního vytáhli, žebřík vzali sebou, aby se nezjistilo, jak utekli. Nenašli je a válku přežili. Pomohlo jim k tomu počasí, byla mlha a deštivo, a ještě bylo Mikuláše, dozorci slavili a byli málo ostražití.

Další naše výprava vedla do podzemních tunelů. Ty neměly s válkou vůbec nic společného, ale bylo to zajímavé. Naskytlo se mi to štěstí, že jsem šla chvíli sama. Bylo to pozoruhodné, neobvyklé, jako v nějakém snu. Tunely byly jen lehce osvíceny a já byla napjata, co mě asi čeká za rohem, Představy mi zase pracovaly na plné obrátky, představila jsem si vojáky, jak pobíhají v chodbách, v ruce pušky, připraveni k útoku. Proto mě velice zklamalo, když jsem  pohlédla do zamřížovaných částí chodeb, válely se tam plastové lahve a různé papírky. Bylo to hnusné, je to stará památka a oni ji musí pošpinit. Já vím, že je to pouhá plastová láhev nebo papírek a že se to dá zvednout, ale tady jde o princip. Lidé by se měli naučit si vážit věcí, které nám tady někdo zanechal, neříkám, že to dělají všichni. Chodbou jsme se dostali na popraviště. Bylo tady popraveno strašně moc lidí a po většinou až u konce války. Stála tu šibenice a místo, kde se zabíjelo pistolí, nevím, jak jinak bych to měla říci. Správně by tohle místo mělo být považováno za nejtragičtější, protože právě zde vyhasínal lidský život. Je to asi divné, ale toto místo mi nepřišlo nijak hrozné, cítila jsem jistý ostych, protože nejeden lidský život tu byl ukončen, ale daleko horší mi připadaly podmínky, v jakých byli drženi. Pro lidi to bylo jakési vysvobození. Z druhé strany ti lidé chtěli žít, kdyby nebyli takto zabiti, mohli se dožít konce války, mohli se shledat se svými rodinami, ale bohužel se tak nestalo. Myslím si, že důvod , proč si to myslím, právě tak je, že je to otevřený prostor. Je sice ohražen zdmi, ale roste tam tráva, fouká vítr a je tam docela příjemně.

Postupovali jsme průchodem až k hromadným hrobům. Těla už byla dávno vykopána a pohřbena  na hřbitově, ale ta síla toho místa byla stále cítit, to jsem vnímala zcela jasně. Mé nervy se po chvilkovém uvolnění znovu napjaly a snažily se snést další nápory smutných událostí. Cesta, která odtud vedla, byla kamenitá, po obou stranách rostly stromy. Vyšli jsme bránou, kterou procházeli vězni na popraviště, a stanuli jsme na rozlehlé ploše, po pravé straně je dům dozorců a jejich rodin kousek dál, též na pravé straně byly kasárny. Vlevo, hned vedle brány je bazén, který stavěli vězni a kde se koupaly a veselily rodiny dozorců. Později se kolem tohoto místa vodili lidé na popravu. Na stejném místě byly viděny radost a žal.

Nejnovější část Terezína byla postavena během války, byla to spousta cel. Byly postaveny na nižší úrovni. Povrch se snížil a tím se dostalo blíž ke spodním vodám. Když bylo deštivo, dostala se na povrch a v celách byla několikacentimetrová vrstva vody. To by nebylo zdaleka nejhorší, vyplavil se totiž kanál. Z toho důvodu vznikaly nemoci. Byla epidemie tyfu.

Po levé straně od brány byly velké cely. V ohromných místnostech se záchodem, palandami, stoly a lavicemi, bylo namačkáno až tři sta lidí. Na druhé straně byly cely malé. Když se vejde dovnitř, je tam velká chodba a po pravé straně jsou dveře, těch je tam asi osm. Každé ty dveře vedou do malé cely, kde byla postel. Do těchto kobek nacpali deset lidí i více. Nevětrali, většina lidí se udusila.Hrozný  pocit mě doprovázel při procházení těmito částmi, mráz mi pobíhal po zádech a v hlavě se mi rojily hrozné osudy lidí, kteří zde museli pobývat. Na konci těchto dvou řad jsou ještě čtyři místnosti pro vězně, ty jsou však umístěny ještě ve starém opevnění. Jsou to dlouhé místnosti, v kterých jsou jen palandy.Jediné světlo přichází oknem nade dveřmi.Úplně vzadu byla hrozná tma, s kamarádkou jsem se tam šla podívat, děsivé. Ta tma, zatuchlina, která tam je cítit a závan lidí , co tam trávili chvíle s nejistým koncem, kombinace všech těchto faktorů přispěla k zamyšlení nad tímto místem.

Poslední zastávka byla ženská věznice. Byla zařízena stejně jako pro muže, jen ty místnosti byly trochu jiné, protože to je jiná budova. V jedné temně místnosti s malým okénkem vysoko u stopu jsem si stoupla úplně dozadu. Pozorovala jsem špinavé stěny. Připadala jsem si jako vězeň, i když jsem měla otevřené dveře. Prostor se mi zdál najednou malý a velký zároveň.

Díky tomuto místo jsem si uvědomila, co je to svoboda, právo a život. Uvědomila jsem si, že lidé kteří tu byli i měli jiné problémy, smýšleli jinak. Někteří doufali že přežijí, jiní to už vzdali. Důležité je, že v těchto chvílích nemysleli jenom na sebe, mysleli na ostatní. To jim dodávalo sílu. Jejich myšlení se tímto místem změnilo. Nejhorší bylo, že tomu byli vytaveny i děti. Nevinné dušičky, které o světě vědí tak málo. Viděla jsem obrázky , které kreslily. Malovaly domov, na co rády vzpomínaly, co měly rády, ale kreslily i smutný osud za ostnatým drátem. Pamatuji si jeden verš, co napsal asi desetiletý kluk: když poupě rozkvetlo, dítě už nebylo.

Je to jen kousek básničky, ale tato část mě dohnala k slzám. Děti, jak si uvědomují smrt, jak ji berou jako samozřejmost.

Díky Terezínu jsem si uvědomila, že se mám dobře ba dokonce skvěle. Kdykoli nám může někdo naši svodu ohrozit a je naší povinností tomu zabránit. Všichni nepřemýšlí jako já, a nebo moje generace, každý má své cíle, své priority. Lidé, co žili za druhé světové války, moc na výběr neměli. Mohli jen doufat v lepší zítřek. A rozhodovat se tak, aby to pomohlo ostatním, a nebo si ochránili svůj vlastní život a rodinu. Mladí lidé by to měli poznat, protože touto návštěvou si uvědomí spoustu věcí. Naučí se vážit si svého života, svého okolí a domova. Pochopí jak lidé v té době mysleli, pochopí, že jejich sny a touhy se úplně přetočily. Ne všichni pochopí ,co to místo vyjadřuje a co nám přináší.

 Nejsem schopná všechny své dojmy a pocity dát na papír. Spousta věcí zůstala uvnitř, protože ani nejdou vyjádřit. Nedá se říct, že by mi to změnilo život, ale spíš pohled na něj.

Monika Ferstová 9.A

Zamyšlení nad tím, proč bylo spácháno tolik chyb, které již nejdou vrátit zpátky aneb mé pocity z návštěvy Terezína

Když jsme se autobusem blížili k onomu místu, cítila jsem lehké chvění… Představila jsem si totiž, jak stejně jako já sem přijížděli tisíce lidí, kteří vůbec neměli ponětí, co za hrůzy je zde potká. Zamýšlela jsem se nad tím, že mnozí z nich spatřili naposled krajinu a vnímali pocit svobody, který již většina z nich nikdy nepocítila.

Sice Terezín nebyl vyhlazovacím táborem, ale i přesto zde zemřelo mnoho uvězněných. Především na následky hladu, nemocí ale i týrání. Když jsem procházela místy, které toho tolik zažily, bylo to jako by vyšeptávaly tu hrůzu, která zde byla prožita.

Vlastně si asi nikdo z nás nedokáže představit, jaká muka zde byla prožita. Jak hrozné bylo, když lidé přicházeli nejdříve o svůj majetek, dům a rázem i o své nejbližší, svou rodinu i známé… Jaké bylo asi to nepřestávající čekání, kdy se každý sám sebe ptal : „Kdy to celé skončí?“ Jaké asi bylo vidět každý týden i každý den umírat lidi kolem sebe.

Všechna ta místa, kudy jsem procházela, vypovídala svou historii. Místnosti natolik malé, že by se daly velikostí srovnávat s naší koupelnou, tam však představovaly obydlí i pro deset osob. Naprostý nedostatek hygieny, prostoru i jídla bylo nejspíš tím menším zlem, které zde bylo prožíváno. Nejhorší byla psychika vězněných, kteří si uvědomovali, že je to nejspíš jejich konečná stanice, odkud již nevede zpáteční vlak. Vysvobozením z tohoto zlého snu snad už mohla být opravdu jen ta smrt a věřím v to, že pro mnohé i byla.

Mé pocity z Terezína jsou prosté – Když jsem tam jela, čekala jsem, že to bude něco silného, na co jen tak nezapomenu. Ve skutečnosti to však bylo mnohem silnější. Všechny pocity z této návštěvy snad ani nejdou popsat…

Možná že někteří zúčastnění ještě nebyli schopni pochopit, co všechno zde bylo prožito a jak moc by si měli vážit toho, co mají… Jsem však ráda, že se ukázalo mnoho takových, kteří pochopili, jaké štěstí je svobodně žít, moct se svobodně rozhodovat – samozřejmě v rámci možností, být obklopen rodinou a přáteli, které máme rádi a usínat s tím, že se ráno probudím do nového dne, takového jaký se zde odehrával jen v nejkrásnějších snech.

Naše starosti jsou oproti tomu všemu zkrátka tak maličké a nepatrné, že je mnohdy úplně zbytečné se jimi zabývat.

Nejvíce mě zaujala nejspíš ta pulzující atmosféra zdejšího místa nabytá tolika událostmi, jež jsou i dodnes utajeny. Mnoho z nás si dokáže představit, co všechno se zde odehrávalo, můžeme pochopit muka, která zde byla prožívána, ale nikdy neprožijeme to, co zde bylo prožíváno a je pohřbeno i s tisíci oběťmi tohoto místa.

Když jsme šli místy, kudy procházeli uvěznění, představovala jsem si, co všechno se jim nejspíš honilo hlavou. Musela to být naděje, která je neustále držela při životě, neboť přece naděje umírá poslední… Lidé tam stále doufali ve vysvobození a věřili v konec tohoto krutého snu, který zmizí a oni se vrátí domů…

Viděla jsem zde tolik míst, kde umírali lidé. Spatřila jsem písmena a slova, která zde byla vyryta do zdi lidmi, kteří byli převáženi do koncentračního táboru Osvětim, kde hromadně umírali a byli zabíjeni…

Já se však ptám – Kdo to všechno mohl dopustit? Proč bylo pohřbeno tolik mrtvých a stalo se tolik chyb, za které mnohdy neměl nikdo tu odvahu převzít a uznat svou zodpovědnost… Co mohlo vést člověka k tomu, aby bez většího důvodu bral jiným život? Sama vím, že na tuto otázku neexistuje ani jedna smysluplná odpověď, ale doufám, že si lidstvo vzalo ze svých chyb ponaučení a minulost se již nebude více opakovat. Pravdivý to citát : „Chybami se člověk učí,“ ale není tolik mrtvých až moc velkou cenou pro toto ponaučení?

Někdy jsou však lidé opravdu hloupí a nepoučitelní a i přes to všechno nedokáží pochopit  cennost života. Věřím, že má návštěva byla užitečná. Odjížděla jsem totiž z pocity, jak moc šťastná jsem za to, co mám a kolik štěstí mám, že můžu žít v této době…  

Eliška Špálová, 9.A