Film Lidice

„Opravdu si myslíte, že znáte příběh Lidic?“

Dne 10.6.2011 se celý druhý stupeň vydal na cestu za filmem Lidice, který následné otřásl naší vcelku dobrou náladou.

Když jsme se usadili, netrvalo dlouho a světla zhasla. Začaly se promítat ukázky na různé filmy, například: Paul a V peřině. Následovně po nich začal film…..

Je těžké popsat příběh, aby od začátku do konce představoval stejnou hrůzu, kterou jsem při shlédnutí cítila. Takže zde popíšu jen některé části z filmu, které mě zasáhly nejvíce….Myslím, že to bylo po prvních 35 minutách, kdy už na všechny začal doléhat smutek. U milovníků psů začal pláč ještě o něco dříve, než u ostatních. Protože při části, kdy srovnávali obec se zemí, kdy zapalovali a ničili vše co by mohlo Lidice připomínat či naznačovat, že na tom místě byl někdy život. Přivázaný pes ke své boudě, ke kterému sálal oheň od domů, kňučel a snažil se osvobodit od řetězů. Bohužel, jeho existence se proměnila v popel spolu s obcí…..

Když muži starší 15 let nastupovali před nacisty do řad s hlavou vztyčenou, připraveni zemřít, byli jednotlivě postříleni jako dobytek. K mrtvým tělům na zemi se přidávala další těla…. další muži a chlapci. Když už nikdo nezbyl, leželo na dvoře Horákova statku 173 mužů bez budoucnosti, bez šance někdy zemřít přirozenou smrtí, stářím….

Když ženy a děti odvedly do tělocvičny tehdejšího gymnázia, jejich děti plakaly a nechápaly, co se stalo. Kde jsou jejich tatínkové, bratříčkové, dědečkové...? Matky zoufale utěšovaly děti a i sami sebe, že bude všechno v pořádku. Jednotlivé děti později „vyšetřovali“. Zapisovali jejich barvu vlasů, očí a pleti. Byly jako věci, u kterých zjišťovali jejich hodnotu. Ty „nejlepší“, vyhovující požadavkům, se měly v budoucnu setkat s novými rodinami. Ale děti, které nebyly „vhodné“, čekala smrt. Ženy netušily, co čeká jejích malé, ale přesto je u sebe držely a nechtěly je vydat. Na některé museli použít i násilí. Ten křik, nikoli pláč, si i dnes pamatuji velmi živě. Zoufalé matky seškrabávaly svými nehty povlak na oknech, aby své děti ještě naposledy spatřily. Děti, s cestičkami slz na tvářích, jen bezmyšlenkovitě mávaly. Při převozu vypustili v autech výfukové plyny do uzavřených zádních částí aut. 162 malých ručiček mlátilo do skel, když je to pomalu zabíjelo. Bolest byla nepředstavitelná. Když si uvědomíte, čím si ty děti musely projít, když jim zmizeli tatínci, pak když je vzali od jejich maminek a teď, když se snaží nadechnout a nemohou….

Ženy byly po odebrání děti převezeny do koncentračních táborů. Hrdinky tohoto filmu do Terezína…..