Noc s Andersenem,ponocování Natálie a Hanky v Českém rozhlase

Zážitky napsala Natálie Bernasová, VII.A

1. dubna roku 2011 jsem se, spolu s Hankou Černou, zúčastnila noci s Andersenem v Českém rozhlase.

V 17:15 jsem odcházela se svojí mamkou a pejskem na autobus. Jely jsme jednu stanici ke škole, kde jsem měla domluvený sraz s Hankou. Po desetiminutovém zpoždění jsme mohly vyrazit do rozhlasu.

Po příchodu dovnitř už tam byly připravené dva delší stoly, u kterých seděly menší děti, ve věku od 7-10 let. Pracovníci rozhlasu, kteří nás měli na starost po zbytek akce, nám dali bílý náramek z umělé hmoty s nápisem: Český rozhlas a cedulku na krk s naším jménem, datem dne a jménem akce. Asi v 17:40 byli rodiče požádáni, aby pomalu začali odcházet.

Samozřejmě jsme s Hankou dost vyčnívaly. Nejen věkem, ale hlavně i výškou.

Do 18:00 jsme si mohli nakreslit to, co si přejeme, a pak to zavěsit na stromek přání. Při kreslení se každý představil jménem, řekl, odkud pochází a také řekl svoji nejoblíbenější pohádku. Před pověšením obrázků na stromek se s námi přišel přivítat ředitel Českého rozhlasu. Každého obešel a hádal, kdo co nakreslil. Děti se ho na něco málo zeptali, řekl nám svoje 2 nejoblíbenější pohádky (Prodavačka zápalek, Malý princ) a odešel.

Musím říct, že menší stromek přání „trochu“ utrpěl škodu pod vahou všech těch obrázků. J Utvořili jsme 3 skupinky: Zelení, Žlutí a Fialoví. Já s Hankou byla ve skupince Zelených. Každá skupina měla jednoho z pracovníků, který ji měl na starost. Kapitánem našeho týmu byl kluk v zeleném tričku a mluvčí byla samozřejmě Hanka. J

Tak, jak jsme utvořili skupinky, jsme se šli podívat do knihovny Českého rozhlasu. Byly tam dvě paní, které nám říkaly o tom, jak se starat o knihy. O ty, které jsou naše, ale i o ty, které jsou jen půjčené. Ukázala nám pár příkladů, jak se s knihami zacházet nesmí. Byla tam kniha, ve které si někdo zvýraznil barevným fixem některé řádky, pak kniha s ohořelými stránkami, kniha s mokrými stránkami, potrhaná kniha a nakonec kniha, která měla vevnitř cigaretu, kterou si tam někdo típl! To mě dostalo!

Asi v 18:25 jsme zamířili do jiného patra, kde jsme shlédli hodinové představení „Vodnická pohádka“, divadla Koňmo. Poté jsme se byli podívat v rozhlasovém studiu, kde jsme se seznámili s Naďou Konvalinkovou. Ve studiu jsme všichni seděli na zemi a ani nedutali. Sledovali jsme živé vysílání! O krátké pauze jsme všichni vyběhli ven. Když jsem se podívala na hodiny, bylo již 19:40 hodin.

Vrátili jsme se zase do prvního patra, kde jsme původně začínali. Tam jsme se mohli najíst a napít. Po jídle jsme si zahráli literární soutěž. Já s Hankou jsme vyhrály stejné věci: nálepky a pohádku na DVD. Některé otázky byly pěkně zapeklité! J Například pohádka o létajícím ševci, ta mi dala!

Jako další nás navštívila filmová princezna Andrea Elsnerová, která nám četla dlouhou, ale moc pěknou pohádku. Poté nás navštívily loutky s Vítem Bruknerem z divadelní společnosti Buchty a loutky. Mezi loutkami byly: Kašpárek, Prasátko, Honza a Vlk. Prasátko bylo nejhezčí, vypadalo jako okurka. Holčička na levé straně mě kopala Honzou a holčička na druhé straně stolu mě zase pořád kousala vlkem do ruky. Před bojovkou jsme měli ještě jednu menší soutěž.

Asi ve 21:45 jsme se rozdělili do svých skupinek. Zjistilo se ale, že žlutý tým má jenom 7 holek a zelený 6 kluků, dvě holčičky a nás dvě Velký. Takže řekli, ať jedna z těch starších jde do žluté skupiny. A hádejte, kdo asi šel k malým holčičkám, protože mu jich bylo líto. ….. Samozřejmě JÁ. Ze začátku mně to trochu mrzelo, že nejsem s tou svoji zelenou skupinou, ale pak už mi to bylo jedno. Ty holky se totiž strašně snažily. Byla to literární bojovka. Každá skupina měla svého písaře, u nás jsem to byla ze začátku já. Dostali jsme papír asi s 58 volnými místy pro zapsání jména knihy a autora knihy. Písaři byli dole a ti, co měli hledat, běhali ve 2. patře, kde měli najít žluté papírky s nápovědami, ze kterých měli poznat název té knihy. Když byl odstartován začátek, tak se všichni rozeběhli nahoru. Po chvíli už ke mně mířila jedna holčička z mé skupiny a říkala, ať napíšu Mach a Šebestová. Když jsem se zeptala, pod jaké číslo, tak trochu zčervenala a řekla, že už neví. Tak tam běžela znovu. Ty jejich reakce byly vždycky hrozně roztomilé! J Když už nemohly některé pořádně popadnout dech, tak jsem se nechala vystřídat a běžela rychle nahoru. Po schodech jsem to raději brala po dvou. No, kdybych to měla hodně rozepisovat, tak bych asi napsala, jak jsme se často trefovaly do toho stejného, protože jsme nikdy nevěděly, kdo už nějakou tu knihu dole řekl. Já jsem se snažila brát si ty nejtěžší, které ony ještě neznaly. Jako například: Stmívání, Harry Potter, Pán Prstenů, …. Dost jsem tam běhala, jedna „dozorkyně“ tam za mnou dokonce na chvíli přišla a řekla, ať vynechám raději jedno kolečko, jinak umřu jako první. :D

Když bojovku konečně ukončili, byla jsem dost červená, no spíš rudá. Vypadala jsem strašně, nebudu vám nic nalhávat.

Vyhodnocení bylo docela rychle hotové. Skončily jsme na druhém místě. Myslím, že jsme měly asi o 5 bodů méně, protože jsme nevěděly nějaké autory. Dostaly jsem létací talíře. Ti na prvním místě dostali tašku přes rameno. Mně druhé místo nevadilo, spíš jsem chtěla vyhrát kvůli těm holčičkám. Ale měly radost i z talířů, takže jsem byla spokojená.

V 23:03 se s námi rozloučili a dali nám ještě časopis Mateřídouška s taštičkou, kde byl ručník a tričko Českého rozhlasu. U dveří už čekali rodiče. Pro mě  si přišel táta a šli jsme domů.

Na začátku jsem si myslela, že to do konce nevydržím s tak malými dětmi, ale nakonec to byla moc příjemně strávená noc. J