ZŠ a MŠ Na Smetance 1

Na počátku října 2016 se plný autobus žáků od 5. do 9. tříd vypravil na další ze série poznávacích zájezdů. Někteří starší žáci jeli už nejméně počtvrté, takže  se svojí školou poznali pěkný kus Evropy. Naše trasa vedla přes Plzeň na Rozvadov a ráno nás uvítala prosluněná Kostnice-německy Constanz. Naše zastávka patřila připomenutí památky Mistra Jana Husa. Husův kámen (Hussenstein) - památka na upálení Mistra Jana Husa a Jeronýma Pražského, tzv. bludný kámen (balvan z Bodamského jezera nalezený při stavbě železnice) byl roku 1868 opatřen dvěma pamětními tabulkami, vsazen do travnaté plochy na kostnickém předměstí Paradise, a označen za místo Husova upálení; kostnickým aktivistou Karlem Zoglmannem byl za účasti českých poutníků slavnostně odhalen.

Zde jsme si připomněli význam tohoto slavného Čecha i to, že právě v Kostnici byl odsouzen a upálen, jeho popel byl vhozen do Rýna. My jsme s sebou přivezli v průhledné dóze trochu české země přímo z naší školní zahrady, opatřili jsme ji nápisem ZEMĚ ČESKÁ, DOMOV TVŮJ a uložili jsme ji právě u Husova kamene. Prohlédli jsme si část města, slavnou sochu, přístav, pohybovali jsme se jak v německé, tak ve švýcarské části města kolem Bodamského jezera. Pak jsme se vydali na květinový ostrov Mainau.

Ostrov patří k městské čtvrti Litzelstetten-Mainau města Kostnice a nachází se ve vlastnictví původem švédské šlechtické rodiny Bernadotte. Díky zdejšímu klimatu rostou v zámeckém parku palmy a další středomořské rostliny. Proto bývá Mainau označován jako ostrov květů.

Počasí nám přálo, takže jsme v tričkách strávili na prosluněném rozkvetlém ostrově moc hezkých chvil mezi květy, motýly a vory a ani se nám nechtělo odjet.

Směřujeme ale poznat tu malou zemi – Lichtenštejnsko. Hlavní město Vadúz má pět tisíc obyvatel, tak jsme se málem se všemi seznámili osobně. Hlavní město Lichtenštejnska (Fürstentum Liechtenstein) je Vaduz (5100 obyvatel) ležící na pravém břehu řeky Rýn. Dobře, že si to člověk jméno Vaduz pamatuje ze školních let. Na místě by toto městečko asi netipoval jako hlavní město. Někdo by dokonce mohl říct větší obec. Ale těžko může být Vaduz rozlehlejší a lidnatější, když celý tento ministát v srdci Evropy o rozloze cca 160 km² obývá jenom 35 tisíc obyvatel. Lidiček tady moc není, ale peněz ano. Země je dnes díky svému hrubému domácímu produktu jedním z nejbohatších států světa

Jenže večeře nás čekala v hotelu v Oberau, tak honem na cestu. K hotelu jsme dorazili přesně k večeři- domácí nudličková polévka, plněný steak se sýrovými kroketkami a křupavou zeleninou, na závěr teplý štrůdl. Pak instrukce k ubytování a za hodinu všichni spali v útulných pokojích jako dudci. Snídaně bez chyby, odjezd také, personál hotelu nás vyprovodil a odmával až do poslední zatáčky.

Čeká nás Orlí hnízdo – a jak už tušíme, bude i s tím studeným sněhovým počasím. Nahoru nás vyvezl speciální autobus, pak tubusem výtahu na vrchol a tam rozeklané skály, sněhový poprašek a mlha. Na rekreování by si nikdo z nás toto místo nevybral. Prošli jsme okolí i interiér tzv. Čajovny, dali jsme si teplé nápoje, zdokumentovali dobytí  vrcholu a byli jsme docela rádi, že pěší cesta dolů je kvůli počasí uzavřená, takže výtah to jistí. Pak k našemu autobusu a přesun do Berchtesgadenu. Než se dostaneme do solných dolů, dostaneme obložené chleby a papriky- abychom doplnili energii. Paní ředitelka a paní učitelky servírují podle přání – se sýrem, se sýrem a salámem, jen se salámem, se vším a hodně.

S plnými bříšky nás uvítali v šatně dolů a začala módní přehlídka v overalech. Jakmile jsme se dost vychechtali, naložili nás na dlouhý vláček a perfektní pan průvodce nás zavezl do nitra solných dolů. Expozice měly pro nás český hlasitý překlad a spoustu názorných prezentací, takže o těžbě soli toho víme celkem dost. Na mnoha místech v dole jsme tleskali, bylo to úžasné. K některým částem dolu jsme sjížděli na skluzavkách za důkladného pištění všech. Mimořádně na nás zapůsobilo i zdolání podzemního jezera, pluli jsme na dřevěné lodi, hrála hudba a na ztemnělých zdech se objevovaly světelné obrazy. Mystickou atmosféru okamžiku ukončilo ochutnání solanky a senzační jízda vláčkem z dolu ven, tedy až ven na ulici a zpět do šatny. Vytřepali jsme se z overalů, poděkovali potleskem panu průvodci a prozkoumali jsme prodejnu suvenýrů – hlavně různých solí z dolu, nad kterým jsme právě stáli.

Na zpáteční cestě jsme vstřebávali zážitky i oplatky a ovocná pitíčka, které pro nás měly paní učitelky připravené. Vracíme se do Prahy, deváťákům je líto, že příští cyklus – Poznáváme naše sousedy - bude už bez nich. Vždyť jen na tomto zájezdu jsme stihli vidět Německo, Švýcarsko, Lichtenštejnsko, Rakousko a taky naše Čechy. Vy ostatní se můžete těšit na poznávání Rakouska, pokud jste v 5. - 8. třídě, je budoucí cesta právě pro vás.

Jaké to letos bylo, to uvidíte na přiložených fotografiích. Na chodbě školy v 1. patře jsou postřehy našich cestovatelů spolu s projekty k cestě. Podívejte se.

Z příspěvků žáků a s použitím webů Wikipedie a Turistika připravila - ič-