ZŠ a MŠ Na Smetance 1

Deváťáci navštívili 28. května Památník v Resslově ulici. Seznamte se s jejich pocity prostřednictvím jedné z jejich prací.

 Nikdy se nevzdáme, jsme Češi

28. května jsme obě devítky vyrazily do Resslovy ulice. Naším cílem byl kostel Cyrila a Metoděje. Každému správnému Čechovi v našem věku by už v hlavě měly naskočit situace, které probíhaly za 2. sv. války. Možná, že znáte jednoduchá hesla, která by mohla definovat 2. sv. válku - Hitler, Heydrich, Protektorát, Lidice, Ležáky, atentát, ANTHROPOID a další. To umí v uvozovkách vyjmenovat každý. Ale věděli jste třeba, že tyto události na sebe navazovaly?

Důležitý zlom ve válce nastal po tom, co Josef Gabčík a Jan Kubiš uskutečnili atentát na Heydricha, který následně zemřel. Tito parašutisté se právě pustili do nebezpečného úkolu s krycím jménem ANTHROPOID. Z Anglie se dostalo do Protektorátu asi 8 parašutistů. Po atentátu se všichni, kromě Karla Čurdy, skrývali asi 20 dní v kryptě kostela Cyrila a Metoděje. Karel Čurda je však zradil a Němci oblehli kostel.

Když jsme s Anetou 27.5. sdílely tuto událost s žáky ve školním rozhlase, Aneta četla výzvy Němců i odezvy parašutistů. N: „Vzdejte se, nic se vám nestane!“ P: „Nikdy se nevzdáme, jsme Češi!“ Věta parašutistů se mi uchytila v hlavě a vrátila se, když byla zmíněna ve filmu, který jsme viděli. Viděli jsme celkovou rekonstrukci atentátu a obléhání kostela. Nejdříve boj v kostele, poté pokus o zaplavení krypty, až po zvuky výstřelů, kdy se parašutisté po 7 hodinách boje rozhodli skoncovat se životem. To nejhorší, pro mě, bezmocné ticho, teprve přišlo. Šli jsme do krypty, ve které se hrdinové skrývali 20 dnů a ve které se 4 z nich rozhodli zastřelit. Najednou jsem to viděla všechno naživo. Výklenky, do kterých se dříve dávaly rakve s mnichy a ve kterých spali,okno,pod kterým byly vidět stopy proudů vody, bysty hrdinů, jež bojovali za naši vlast do úplného konce, pomníky s nápisem: Věrni zůstali... stála jsem tam jako zamrzlá a i když jsem byla fascinovaná, chtěla jsem být najednou pryč, na denním světle. V hlavě jsem slyšela, jak na nás někdo křičí německy, jak slyším vodu z hadice, jak slyším výstřely, cítím strach! Nepomohl mi ani pohled do vitríny, kde byly věci parašutistů. Plášť, aktovka, bota. TOHLE zbylo po jedněch z našich největších hrdinů. Těla byla pravděpodobně pohřbena na ďáblickém hřbitově do masového hrobu. Ten zvláštní pocit se mě nezbavil.

Už jsme měli rozchod, šla jsem domů. Nevím proč, musela jsme se otočit. Přímo jsem se podívala na okno, kterým Němci vyplavovali parašutisty, kolem stopy po střelbě, pamětní desku se jmény hrdinů, hromadu květin. „Jdi pryč...“ Říkala jsem si... Po chvíli už jsem tedy šla. Chtěla jsem si pustit hudbu do sluchátek a nic neřešit, jen se zaposlouchat do jednotlivých tónů, ale nešlo to. „Nikdy se nevzdáme, jsme Češi“ - znělo mi pořád v hlavě. Zvláštní, co s člověkem udělá jedna návštěva nějaké krypty, řeknete si. Ale představte si, že stojíte na místě, kde spali. Že stojíte na místě, kam padli mrtví. Že se tam nacházíte v dobu, kdy před 71 lety spáchal jeden z parašutistů sebevraždu, než aby padl do rukou nepřátel. I když teď tohle píšu, zavaluji se do vzpomínek na den 28.5. 2013 a zase mě svírají ty nepříjemné pocity a pokusy srovnání s nimi. Já bych nevydržela bojovat tak dlouho, tak dlouho se skrývat. Možná si člověk řekne, že 7 mrtvých se mezi oběťmi 2.sv. války ztratí. Ale tohle nebyli jen lidé. Byli to lidé, kteří bojovali až do úplného konce, kteří chtěli svobodu pro svůj národ. A nevzdali se, byli to Češi. I přes to, že tato událost stála život více lidí, než jen parašutisty, je nedílnou součástí naší historie, kterou máme ctít. Kterou máme znát, když se jedná o náš národ. Protože nikdy nevíme, zdali nedílnou součástí českých dějin nebudeme i my. „Nikdy se nevzdáme, jsme přece Češi.“ Zní mi stále v hlavě, když dokončuji svůj pocit z návštěvy kostela.

Eliška Pravencová 9.A