ZŠ a MŠ Na Smetance 1

5. květen 2010, 12 hodin, před školou Na Smetance posloucháme sirény – nějak zvláštní nám to najednou připadá. Leckoho napadá, co asi bylo na tomhle místě slyšet před 65 lety …

Rozhlas tehdy – o 35 minut později – vyzval všechny Čechy, aby šli pomoci rozhlasu a bránit Prahu na barikádách. Jasný signál k povstání Pražanů zazněl v češtině, vyburcoval 30 tisíc lidí, z nichž se 1700 z bojů v ulicích Prahy už nevrátilo. O tři dny později skončila 2. světová válka…

Je to pro školní děti historie, ale už tady u školy posloucháme, čí děda kde bojoval, kdo z rodiny byl raněný a jak nebezpečné bylo mít doma zbraň. Vyprávějí děti, samy od sebe, a jejich kamarádi je tiše poslouchají. Vydáváme se od naší školy Balbínovou ulicí k Rozhlasu – tady všude, i ve škole a okolí – se 5. května 1945 tvrdě bojovalo… Jdeme si připomenout tyto události na Vinohradskou ulici, tam, kde se bojovalo o budovu Rozhlasu a dnes probíhá pietní shromáždění.

5. květen 2010, 12,35 – před 65 lety na minutu přesně právě odtud volali rozhlasáci české občany, vojáky a četníky…

Sledujeme organizátory i policii, posloucháme pokyny a hlavně pozorujeme příchozí. Víme, že pamětníků událostí ubývá, sledujeme je, jak slavnostně oblečeni a se zaslouženou hrdostí sedí v přední řadě před pamětními deskami. Na co asi myslí??? Vzpomínky, vzpomínky i na ty, co s nimi bojovali a pomáhali a dnes už tu s nimi nejsou.

Posloucháme projevy, sledujeme pokládání věnců, poznáváme pana prezidenta Klause, pana předsedu vlády Fischera a další představitele, fotoaparáty cvakají, poznáváme také paní starostku Prahy 2 – rovnala stuhy věnce a poklonila se památce padlých v závěru ceremoniálu.

Za námi stojí americký džíp z období války, před námi skoro na dosah mluví pan premiér o tom, že zlo může zvítězit jen tehdy, když slušní lidé nebudou dělat nic. A ještě dlouho budu vidět zaujatý pohled staršího pána po mé levici, který se otočil za dětským hlasem Hanky, když říkala: „ To řekl dobře, paní učitelko!“

Někdy v životě stačí udělat rozhodnutí, říct pár slov, nechat děti pozorovat život kolem a věřit, že dobrá setba přinese dobrou sklizeň. Zaseli jsme tento den pár semínek úcty k druhým, národní hrdosti, odpovědnosti a snad i víry ve vlastní schopnosti a možnosti. Hymnu na závěr zpívaly dvanáctileté dívky hned vedle pamětníků samy od sebe …bylo to tak slavnostní, říkaly pak. A my chceme mluvit s panem prezidentem – to vášnivě vysvětlovaly paní ředitelce na zpáteční cestě…

Dalo by se psát ještě dál, ale místo čtení vzpomínejte, vyprávějte si, vy dospělí vyprávějte dětem, protože ony už teď jsou pamětí našeho národa…

5. květen 2010, 21,09 – dopisuji tyto řádky a v duchu přemýšlím o tom, co naše Smetanka zažila v časech minulých…

Ivana Černá zapsala za všechny, kteří dnes spolu byli a vzpomínali