ZŠ a MŠ Na Smetance 1

Náš den začal dvěma vyučovacími hodinami. Po nich jsme se všichni šli obléknout a odebrali jsme se na náměstí Míru.  Nejprve jednotlivé školy předaly osobně obrazy a obrázky pro naše vojáky v zahraničních misích, některé jsou také na ministerstvu obrany!! Potom nám člen AČR přečetl základní informace o misi UNPROFOR v bývalé Jugoslávii. Pak přišla řada na soutěžící. Naše škola byla hrdě reprezentována Adélou Hrbáčkovou a mnou. Jenže se vyskytl problém. Ten voják, který celou akcí provázel, zapomněl přečíst jméno naší školy! Naštěstí mu naši přítomnost připomněla paní učitelka Jehličková. Po přečtení jména se ozvalo hlasité povzbuzování žáků Smetanky.

Po tom, co jsme se dostavili před pódium, nám byly předány desky s listem papíru, na kterém byly napsány soutěžní otázky. Ty jsme s Adélou doplnili asi za 5 až 10 minut. Když jsme odevzdali desky, šli jsme si sednout a před pódium přišla paní z POKOSU (Příprava Občanů K Obraně Státu). Ta se ptala shromážděných dětí na otázky o systému naší armády, o integrovaném záchranném systému a tak dále. Za správné odpovědi nám dala žeton v podobě vlčího máku, který jsme mohli vyměnit za ceny. Když se ptala, kdo je vrchním velitelem AČR, tak jsem byl na náměstí první, kdo odpověděl. Nicméně paní si mě asi nevšimla, nebo mě neslyšela, tak jsem trochu zvýšil hlas. Toto se opakovalo asi 3krát, než odpověděl někdo jiný (přišlo mi to trošičku nespravedlivé, ale co se dá dělat).

 Pak se vrátil ten voják, který to celé „moderoval“ a začal číst školy, které budou bojovat o 2. a 3. místo. Trochu jsme doufali, že naši školu nepřečte, neboť pak bychom se pravděpodobně stali vítězi... Ale přečetl... Znovu jsme dostali desky s otázkou. Otočili jsme desky a uviděli jsme rozstřelovou otázku: "Vyjmenujte nástupnické státy Jugoslávie". A tak jsem začal psát. Jenže hle! Když jsem na papír dopisoval, „Chorvatsko“, přestala nám psát propiska! Já, trefen obrovským pocitem křivdy, jsem upozornil pořadatele na tuto nepříjemnou situaci. Organizátoři začali panikařit, bylo by hloupé, kdyby nějaká škola měla menší šanci se prosadit jen kvůli technické chybě. Naštěstí se objevil fotograf, který mi nabídl jeho pero s ovocnou vůní. Já jsem toto pero s radostí přijal a dopsal jsem zbytek naší odpovědi.

Po dopsání jsme znovu odevzdali desky a šli jsme si sednout. Po chvíli si nás naposledy zavolali. Věděli jsme, že jsme nevyhráli jako loni, ale pořád jsme doufali alespoň v to druhé místo. Pokaždé, co bylo vysloveno jméno školy, která skončila za námi, se nám trochu ulevilo. A pak, když jsme na vyjmenování čekali jen my a Kladská, měl jsem dokonce pocit, jako by byla šance, že můžeme vyhrát...

Byli jsme vyhlášeni na 2. místě. I přes počáteční lehké zklamání jsme nakonec byli rádi i za "stříbrnou medaili" a z náměstí Míru jsme se do školy vraceli s pocitem silného štěstí a radosti. Dostali jsme diplom a ceny, obraz již visí na školní chodbě. (Jen dodnes nevím, co jsme v tom prvním testu měli vlastně špatně...)

Všichni přítomní žáci se věnovali ještě kvízům a soutěžím o ceny, hovořili s vojáky a osahali si přítomnou vojenskou techniku. Den se symbolem vlčího máku se vydařil!

Matyáš H. Hatcher IX.A